DEN DEVÁTÝ-MUSÍŠ TO PROŽÍT NA VLASTNÍ KŮŽI
Přemýšlím jak Vám co nejlépe přiblížit naše pocity. Je pátek a před námi je víkend. Ovšem víkend pracovní, nikoliv odpočinkový.
Zatím máme za sebou vyřízení NIN (insurance number), místního telefonního čísla, oyster (londýnská lítačka), sehnaly jsme si práci, víme kde je nejbližší obchod, kde nemocnice. Když to takhle vyjmenuji, vypadá to docela dobře.
Ovšem naše nálada stále kolísá jak na horské dráze. Možná je to tím, že jsme si tu ještě nenašly svou novou rutinu. Ráno vstáváme (na můj vkus v naprosto nelidský čas) a to v 4:30 (což nám aspoň nabízí výhledy viz. fotka výše). Od 6:00 do 13:00 jsem ráda, když stihnu vypít aspoň hrníček vody o jídle ani nemluvím. Občas mám pocit, že místo milého "small talku" si s hostem začne povídat můj kručící žaludek.
Z kantýny odcházíme okolo 13.45 a v 14.30 jsme doma. A jediné na co náš mozek myslí, je únava. Ale naprosto šílená! Neusnout a jít něco dělat se zdá jako nadlidský úkol. Možná je to i tím, jak se mozek musí soustředit na novou práci, na jiný jazyk, na spoustu situací typu "no mám na mysli to...jak je to zatracené slovíčko?!...no rozumíš mi..vypadá to takhle a dělá se s tím tohle..hmm, že mě nechápeš?..nevadí..jak to sakra říct jinak?!".
V 21:00 už máme dávno po večerce. Ovšem kdo by usnul takhle brzo? Často se nám stává, že koukáme do 22:30 do stropu a proklínáme budík, když druhý den zvoní opět v 4:30 hod.
Ráno si připadám jak ve snu. Všechno je takové rozespalé, já jsem pomalá, make-up si nanáším spíš podle paměti a snídani jíme za pochodu do metra. Ale nejsme v tom samy - zbytek osazenstva vagónu je na tom dost podobně, jen jsou u toho nějak víc v klidu. Obecně je tu v metru dost velký klid. V Praze mám pocit, že si v metru spousta lidí povídá, je tam živo. Tady se na sebe cestující ani nepodívají, všichni se spíš slušným způsobem ignorují. Vlastně jsem tu v metru nikdy ani neviděla maminky s dětmi/kočárky, stejně jako jsem tu neviděla starší lidí. Možná to bude tím, jak málo bezbariérové místní metro je, všude to jsou samé "normální" schody, ty jezdící tu jsou takovým malým zázrakem. A nebo to může být tím, jaké je tam horko. Jakmile tu stoupne teplota nad 25 stupňů, můžu vám garantovat, že z metra vylezete naprosto zpocení.
Ale o tom to je - vidět nejen to hezké (jako turista), ale vidět i to běžné, ošuntělé (jako "místní"). Nasát tu pravou atmosféru. Vidět, jak se Londýn probouzí brzy ráno (což je jediná část dne, kdy jsou ulice i vagóny metra skoro sliduprázdné), dennodenně se tu potýkat s šílenými nadřízenými (kterým občas vůbec nerozumíme), procházet okolo Kensington Gardens (které už jsou běžnou součástí scenérie, když jdeme z práce domů), řešit situace typu "kde koupit jogurt, který chutná jako ten český?" nebo "sehnat jiné pečivo než toast". Jako turista si vždycky říkám, že to "těch pár dní nějak přežiju", ale když tu chcete bydlet, každý den se toast prostě jíst nedá. Mohla bych pokračovat dál a dál, protože výzvy tu na náš číhají na každém rohu.
Jsem v "tom" Londýně, kde jsem si chtěla užít to supernejlepší léto svého života, a tak se tu snažím najít něco z toho, co mi vyprávěli kamarádi, kteří už byli v cizině přede mnou. Věty typu "úžasná zkušenost", "nebyl jsi v cizině, jako bys nebyl", "to musíš zažít"!
A tak jsem tu a zažívám to. Chvíle naprostého psychického vyčerpání, kdy se na zastávce metra rozbrečím, že už "to nedám" a chci domů, do té své jednoduché každodenní pohody, kde mě nic nepřekvapí. A obraty o 180 stupňů, kdy odcházím z práce nadšená "..že to vlastně není tak hrozné a chtěla bych tu zůstat na dýl"
Jojo, že jsem chtěla překročit svou komfortní zónu? Zkusit si to v cizině? Myslím, že začínám tušit, o čem to je! O tom naučit se prosadit a říkat ne, oživit svou lásku ke své "rodné hroudě" a být vděčný za to, jak jsou "doma" věci jednoduché.
Tak zase příště,
S láskou M. (+K) in Wonderland